KRIZE UKAZUJE DNO NAŠÍ DUŠE

Máme za sebou rok vcelku mimořádný. Po řadu generací se západní civilizace nesetkala s pandemií, která by je natolik limitovala, jako COVID-19.

Je zajímavé sledovat lidi, skupiny, profese, postoje jednotlivců i jednotlivých skupin. Onemocnění COVID-19 od samotného počátku polarizuje společnost.

První významná skupina proklíná každé opatření a cítí restrikce jako nedemokratické omezování: podnikání, kultury, cestování, zábavy, vzdělávání, svobody mysli i života.

Druhá významná skupina je součástí samotné diagnózy a obává se nákazy: patří do ohrožené skupiny, má ve společné domácnosti ohroženou skupinu, je součástí IZS nebo je viru mimořádně blízko – jako například pracovnice lékáren, pokladní v supermarketech, učitelky ve školkách.

V prvních měsících COVIDU vypukla hysterie zaměřená na lyžaře z Itálie, následovala vlna solidarity se zdravotníky a také se objevila potřeba pomoci, například šitím roušek, nebo obědem lékařům a zdravotníkům.

Všichni jsme se společně těšili na „happy end“. Také jsme prokázali disciplínu, kreativitu a trpělivost. Vlna opadla, ale následně znovu vyrostla do rozměrů tsunami. A byli jsme na tom hůř než na začátku, protože před námi zmizela naděje a spojenectví. Výše popsaná polarizace skupin zesílila.

V netrpělivé době po každém z nás chtějí trpělivost, možná bychom ji i prokázali a snášeli další a další restrikce, ALE… Někteří z vysoce postavených politiků, dokonce i policistů začali významně prezentovat, že pravidla právě oni dodržovat nechtějí a nebudou. Jedná se o mimořádně nešťastný vzorec. A nastalo to, čemu se říká ztráta důvěry a rezignace na společná pravidla. Takzvané přitvrzování pravidel „obyčejným lidem“ nejen, že už vůbec nemůže fungovat, ale prosazování silovými prostředky připomíná totalitní režimy.  Na internetových diskusích se objevil po mnoha létech termín „papalášství“ ve spojení s excesy pana „P“ a několika dalších vlivných mužů.

Papaláši rozbili semknutost a víru normálních lidí. To již nelze vrátit zpět. Rozhánění sáňkujících dětí jen víc a víc popudilo společnost.

Co ale dělat?

Popírání pravidel bránících šíření pandemie k ničemu nevede, tedy povede k destrukci, která ve vyspělé demokracii nemá místo. Sama v sobě jsem musela hledat sílu, abych se nesoustředila na naduté papaláše a to, co provedli. Zaměřila jsem svoji energii na jasnou a konkrétní pomoc a činnosti, které nesou viditelný a neoddiskutovatelný užitek.

1. Společně s dalšími členy týmu Komunitního centra pro válečné veterány v Brně chodíme pravidelně pomáhat na očkovací centrum a denně vidím stovky těch nejstarších a nejzranitelnějších občanů naší země. Je skvělé být u toho a nebát se pomoci.
2. Šířím dobrou náladu a pozitivní energii okolo sebe a snažím se být i k nervózním lidem trpělivá. Zatím se mi to velmi vyplácí.
3. Stále sportuji a zařazuji do jídelníčku produkty a byliny posilující imunitní systém. Chvála rakytníku, jablkům, kysanému zelí a goji.
4. Rozhodla jsem se soustředit také na děti. Ulehčit situaci malým občánkům. Připravila jsem jeden projekt pro školky, druhý pro základní školy. V posledním únorovém týdnu před „lock-down“ jsem stihla navštívit děti ve školce. Můj cíl byl prostý: aby byly šťastné a dobře se bavily.

Prosím, nepoddávejme se blbé náladě, ani si nepěstujme žlučovitost.

Rozloučím se s vámi citátem z pohádky TŘI VETERÁNI: „Kolik dětí jste po cestě rozesmáli?“

Krásné jarní dny přeje vaše veteránka Soňa