Fragmenty z mojí knihovny – 3. díl

Dobrý den milí čtenáři a také posluchači. Možná se vám honí hlavou: jejda, zase? Malcolm Gladwell?

Další z „Gladwellovek“ vydalo nakladatelství Dokořán s.r.o. 2007 v prvním vydání. Když jsem si knížku koupila a přečetla, nejvíc mne zaujal příběh v 6. kapitole s názvem: Sedm vteřin v Bronxu: jemné umění čtení myšlenek. Ani jsem tenkrát netušila, že mladý kluk jménem Amadou Diallo pro mne bude klíčovým příběhem v mojí budoucí práci učitelky – lektorky mladých začínajících policistů. Až za více než dva roky jsem přestoupila z Policie ČR na Vyšší policejní školu Ministerstva vnitra v Brně. Každý den jsem si při výuce uvědomovala, jakou nesu odpovědnost za mladé lidi, které vedu a trénuji. Odpovědnost za výcvik lidí, kteří slouží se zbraní, slouží každý den na ulici a to bez větších životních zkušeností. Když vytvoříte nějaký systém výcviku a vytvoříte tím určitý stereotyp pro policejní práci, tak si tento „návyk“ odnesou mladí policisté do výkonu služby. Pokud jste nevěnovali nějakému detailu pozornost, mohou za tuto vaši nepřesnost zaplatit i životem, a nebo, jako v případě Dialla, někdo zemře někdo jiný (pozn. autora – Diallo byl omylem zastřelen policisty v domnění, že se jedná o nebezpečného pachatele). Proto jsem byla vždy ve svém výcviku mimořádně důsledná. A přistupuji tak i ke kurzům komunikačních dovedností, protože trénuji mimo jiné i operátory tísňových linek, zde se chyby skutečně neodpouštějí.

Autor knihy mne rovněž přesvědčil, že pokud v přítomnosti některých lidí mám zvláštní pocity, například jsem nervózní, nesvá, nebo cítím diskomfort, potím se atp., jedná se právě o významné signály, které nám mozek vysílá. Nejedná se o formu hry nebo snad mylné signály našeho mozkového centra. Ještě než mozek zformuluje logické odůvodnění, posílá rychlou zprávu, která nás má například varovat, uklidnit, atp.

Pokud se knihou začnete prokousávat, zjistíte, že nabízí mnoho dalších velmi logických zamyšlení nad fungováním našich mozků. Ve třetí kapitole pochopíte jak se necháváme oklamat a proč vítězí právě pohlední lidé. Pochopení těchto souvislostí nám může pomoci v nastavení strategie výhry třeba ve výběrových řízeních, snadněji také pochopíme, proč jsme naopak neuspěli. A součástí našeho tzv. nevědomí jsou zkušenosti, které se v nás dlouhodobě ukládají a pracují jako součást vnitřního analytického systému mozku. Nepleťme si tedy zbrklé unáhlené soudy s „gladwelovským adaptivním nevědomím“. V tomto případě hrají roli (mimo naše emoce a pocity) také zkušenosti. Jedna ze zásadních teorií je: teorie 10 000 hodin. Účastníci mých kurzů většinou pracují s občany. Věřte mi, že rozdíl v pozorování, vyhodnocování a soudy mezi začátečníky a dlouholetými pracovníky je patrný. Rozdíl bývá tak ohromný, že mi často připadá až nespravedlivé, jak lidé s praxí do tří let musí spoustu informací ověřovat otázkami oproti tzv. praktikům, kteří mají za sebou nejen oněch 10 000 hodin (což se rovná cca 5 letům práce), ale třeba i 30 let práce ve svém oboru. Že jsou tito praktici vystaveni odlišným druhům rizik a chyb v komunikaci a taktice, o tom není pochyb. Nicméně, o i tom jsou moje kurzy, které připravuji skupinám klientů přímo na klíč. Věnuji se přítomnému okamžiku, správnému objektivnímu pozorování včetně vyhodnocování, rizikovým signálům, rutinérství, neverbálním projevům jednotlivců, které mohou zásadním způsobem prozradit záměry a skryté úmysly jednotlivce. Nabídka kurzů a služeb zde: https://veteran-ka.cz/sluzby/ .

Zkuste si poslechnout níže můj podcast, kde hovořím „o krájení na tenko“, právě tyto momenty mohou být klíčové pro rozpoznání a predikci určitého vývoje chování. A naopak špatné soudy a názory mohou vést k nesprávnému vyhodnocení situace, jednotlivců, jejich chování, záměru či úmyslů. Vzpomínám si, že jsem se v policejní praxi setkala s termínem že někdo „jde proti řediteli“. Tento nesprávný soud jedné manažerky konkrétního pracovníka v podstatě „ukřižoval“, a to, bez možnosti obrany, vysvětlení, objektivního posouzení skutečností. Soud nad pracovníkem byl likvidační a nespravedlivý. Buďme tedy velmi opatrní, kdy k nám mluví naše adaptivní nevědomí a naopak, kdy jsme v zajetí předsudků nebo nesprávných dedukcí. V závěru si dovolím citovat autora knihy Mžik, jak myslet bez přemýšlení: „…to, co se stalo na Wheeler Avenue, je výrazným příkladem toho, jak čtení myšlenek funguje – a jak se někdy otřesně nepovede.“ Prostě si v pár vteřinách uděláte soud a na něm postavíte další postup či rozhodnutí.

Závěrem si dovolím užít jedno staré úsloví: „Cvičení dělá mistra“, a to platí i o adaptivním nevědomí a rozhodnutích učiněných v MŽIKU. Trénujte, pozorujte a nesuďte. Díky moc.